Prvotní reakce, která se nabízí je samozřejmě demence smysluplnosti této snahy, pro člověka, který „Moc bezmocných“ nikdy nečetl nebo si už moc nepamatuje detaily, není pravděpodobně jasný důvod, proč bychom se měli snažit porovnávat moc bezmocných, rozuměj bezejmenných lidí, masy, v období normalizace se současnou postmateriální společností, ve státě s relativně rozvinutou pluralitní demokracií. Obávám se ovšem, že bychom se ochudili o přísnou zpětnou vazbu.
Ústřední postavou „Moci bezmocných“ je vedoucí obchodu se zeleninou, který umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev nápis „Proletáři všech zemí spojte se“, ve zkratce jak píše Václav Havel, chce tímto symbolem říct „Já zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat, chovám se tak, jak je ode mě očekáváno, je na mě spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem spolehlivý a mám právo na klidný život.“ Rozdílem mezi heslem a jeho významem má tvořit právě ideologie. Postoj zelináře ovšem nemá pouze význam pro něho samotného a jeho rodinu, ale spoluvytváří s ostatními zelináři panorama každodennosti. Vytváří vzor normálního chování, který se proplétá celou společností a navzájem na sebe působí.
Prvotní otázkou., kterou si kladu, je porovnání třeba právě syna zelináře XY, který po revoluci převzal automaticky prodejnu po svém otci a snaží se jako malý živnostník zajistit svoji rodinu. Určitě již nemá potřebu umisťovat ceduli o proletářích, dalo by se očekávat, že zelinář má již relativní svobodu a nepodléhá svazující ideologii. Když se ovšem podíváme do jeho regálu, zjistíme, že není jednoduché prostě koupit mrkev, protože ta se již jmenuje biomrkev a cibule je na tom velmi podobně. Jsou popisy, upozorňující na kvalitu a původ potravin, pouze reklamním sdělením? Chce mít zelinář zdravé zákazníky a podporovat malé farmáře? Není biomrkev symbolem? Opusťme na chvíli zelinářství a hledejme symboly, které nás obklopují. Projděme se nákupním centrem, pusťme si veřejnoprávní českou televizi, vánoční trhy ve vašem městě také určitě poslouží našemu účelu.
Jsme obklopeni symbolikou mladého silného úspěšného člověka, pokud se produkt zaměřuje na singles, případně obrazem usměvavé zdravé rodinu, která je hlavně spokojená a šťastná. Zelinář se stal součástí obrazu „úspěšných zdravých jedinců“, stejně jako se stal jeho otec se svoji cedulí o proletářích součástí komunistického panoramatu každodennosti, tak i on přispívá k všeobecné sugesci lidem, že je pouze jedna cesta vedoucí k úsměvu.
Pojďme se ovšem na silného jedince podívat trochu zblízka.
Současné panorama každodennosti vytváří na jedince tlak, který ho nesměruje k úspěchu na poli vědním či literárním, ale finančně vyjádřeným. Peníze mají úžasnou vlastnost, můžeme vzít dvě čísla, navzájem je mezi sebou porovnat a vcelku přesně můžeme určit, které z nich je větší. Hvězdami společnosti pak jsou samozřejmě lidé s astronomickými příjmy, sportovci, herci, baviči. Velmi zásadním je právě symbol zábavy. Letmý pohled na současné dětské sny, nám dává nepříjemnou informaci, vidíme, že je převážně vyzdvihována potřeba bavit společnost a být baven. Dětské sny o letu do vesmíru a posouvání lidských hranic vědění nahradila představa hokejisty, bavič nahradil v dětské mysli vědce. Je normální tzn. společensky akceptovaná norma si život užít. Koneckonců jsem na tom světě vlastně velmi krátce, musíme ten náš pobyt naplnit. Náplň života se ovšem smrskává na absorpci intenzivních zážitků, vlastního prospěchu, bez vyšší odpovědnosti.
Václav Havel se zmiňuje v Moci bezmocných „Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot „rozpuštěný“ v amalgamu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu bytí pocitem větší odpovědnosti než je odpovědnost k vlastnímu přežití, je člověkem demoralizovaným; o tuto demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje.“, připomínám, jde o citát z roku 1978. O tuto demoralizaci se opírala husákova normalizace. V současnosti i bez STB a represí, přetrvává dál a stojí na ní naše politická reprezentace zleva doprava.
Měření úspěchu dle postavení/příjmu by ovšem velmi rychle vzalo za své a museli bychom zjistit, že ta hra není udržitelná, resp. mohlo by se jí účastnit pouze pár vybraných jedinců a asi bychom ji nemohli nasadit plošně pro všechny. Systém nám umožňuje trochu podvádět. První výhodou hry je, že výši platu člověk nenosí na čele a je vhodné tuto sumu přetransformovat do viditelných znaků úspěchu, hmotných statků, škoda superb ukazuje jiný statut než favorit. Tak jednoduché to ale není, jsme schopni, samozřejmě za vyšší cenu a s určitou mírou rizika, se účastnit hry a spotřebovávat dřív než nám naše finanční situace umožní. Úvěry nám umožňují hrát hru, které se účastní většina společnosti a která tvoří každodenní panorama.
Vše vychází z všeobecně akceptované normy chování, odchylky jsou maximálně tolerovány zákonem, méně společností. Absence větší odpovědnosti vůči celku, společnosti, je hlavním rysem naší společnosti, neochota všeobecné tolerance k jinakosti negativně předurčuje náš další vývoj a dokud se nepohneme z místa, bude i nadále „Moc bezmocných“ inspirativním čtením a přísnou zpětnou vazbou.