Otázka ovšem nezní, kam se poděly autority, ale jestli existuje sjednocující nosná vize. Žádná autorita nepřichází sama o sobě. Masaryk se nestal autoritou silou své osobnosti, ale vizí, kterou dokázal nadchnout. Máme k dispozici univerzální ideu, které dokáže plošně zaujmout nebo post materiální doba relativizuje i vize? Potřebujeme vůbec vize nebo si každá subkultura vystačí se svoji myšlenkou lokální?
Západní civilizace vnímá společnost lineárně se vyvíjející. Tento přístup je podporovaný ekonomickou teorií, která nám ulehčuje dlouhé přemítání nad otázkou: Quo vadis společnosti? Můžeme implikovat, že vše starší než dnešní, nás nemůže obohatit. Proč se ale v tom případě nezvedá společenské klima? Pokud rosteme, rozvíjíme se, máme se lépe než naši předci, a to všechno můžeme spočítat, proč se nezvyšuje úroveň spokojenosti?
Ačkoliv se může zdát naše současnost ne ideologická, právě ekonomický pohled na svět je jeho nosnou silou, tváříme se, že je vše spočítatelné, odvoditelné, uchopitelné. Homo economicus (člověk ekonomický, kalkulující, plánovitě hospodařící, zaměřený na svůj užitek) je základním kamenem naší současné ideologie. Předpokládáme, že pokud budou všichni maximalizovat svůj užitek, posuneme se dál, zvýší se HDP, budeme na tom ekonomicky lépe než v předcházejícím období. Proč nám to stále nestačí?
Podívejme se na Spojené státy americké, kde homo economicus tvoří v pohádkové podobě „amerického snu“ základní hybnou sílu obyvatel. Proč funguje tato novodobá ideologie lépe ve státech než v Čechách. Jak je možné, že si Američané na absenci autorit stěžují relativně méně, když je společnost postavena na stejných základech jako u nás? Odpověď musíme hledat v paralelně stojících ideologiích, které vytvářejí rámec pro jednání jedince, který tak má k dispozici mantinely svého konání nebo ještě lépe pomocníka při určování priorit. Tímto pomocníkem pro Američany je silný vztah k vlasti, bohu a svobodě. Američané slibují: „Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a věrnost Republice, pro kterou tato vlajka vlaje: jeden nedělitelný národ před Bohem, svoboda a spravedlnost pro všechny“. Jakkoliv je tento přístup nepřenositelný, možná i lehce naivní, umožnil Spojeným státům postavit udržitelný ekonomický model. Člověk ekonomický dostal morální mantinely a lidskou tvář.
Po roce 1989 jsme nabyli dojmu a bylo nám to předkládáno ze všech stran, že jedinou odpovědí je neviditelná ruka trhu, spočitatelné HDP a člověk uspokojující své potřeby, a teď se nacházíme v období, kdy se nemůžeme zbavit pachuti v ústech.
Poslední volby do poslanecké sněmovny byly interpretovány jako konec ideologií v Čechách, většina komentátorů se hlásila k názoru, že voliči upřednostnili volbu neideologickou, volbu proti ideologii, kterou přináší zaběhlé strany. Přikláním se k názoru, že volba roku 2013 byla naopak volbou vysoce ideologickou, volbou proti nekontrolovanému homo economicus, který si v podobě politiků maximalizuje svoji spotřebu bez mantinelů, pouze, a to v lepším případě, v hranicích zákona. Interpretace, ze český volič nechce a odmítá ideologii není trefná, naopak můžeme vidět poslední volby jako zoufalý výkřik do tmy. Pravice v Čechách hlásá, že chce znovuobjevit své hodnoty, najít svého voliče. Neuvědomují si, že pouze oprášení homo economicus z 90.let bez přídavné nosné myšlenky je nevyhnutelně odkáže k zániku. Levice mohla na vlastní kůži ucítit, že jejich homo economicus, který kromě vlastní spotřeby vnímá i potřebu spotřebovávat jiných, už moc neláká. Otázkou zůstává, kdo zvedne hozenou rukavici. Mohli jsme během 20. století vidět, že svobodné volby párkrát nedopadly dobře.